Pochybnosti

Občas bývám smutná až trudnomyslná. Přemýšlím o mnoha věcech a mám pochybnosti o svých dřívějších rozhodnutích. Jedno z nich se teď pro mě stává celkem aktuální, protože na jeho důsledky narážím každý den. Nemůžu říct, že by bylo špatné nebo že by to byla chyba. Spíš mám pocit, že díky tomuto rozhodnutí jsem přidala svému životu na obtížnosti. Začínám trochu pochybovat o tom, že to zvládám.

Najednou už nejsem jen studentka! Dřív, když jsem potřebovala nebo se mi to hodilo, zavřela jsem se do své bubliny a nevnímala okolní svět, včetně potřeb svého okolí. Dnes si to už ale nemůžu dovolit, protože jsem se rozhodla, že nechci čekat, až dostuduje a že chci bydlet se svým přítelem už teď. Nějakou dobu jsme o tom diskutovali, až jsme to i uskutečnili. Teď bydlíme spolu a brzy to bude už půl roku, sice bydlíme u mých rodičů, protože jinak to nejde, když nevydělávám, ale zatím to víceméně klape. Občas se projeví ponorka, např. když je můj nemocný a jsme spolu prakticky pořád v jedné místnosti, ale ta s návratem do reality mizí a vše je opět zalité sluncem.

Já se teď nacházím spíš v té ponorce. Každodenní povinnosti mě vyčerpávají, a to i přesto, že nedělám nic, co vyloženě nemusím. Nejsem nijak zbytečně aktivní a svou energii, které mám i tak nedostatek, si šetřím, jak jen to jde. Co mě ale trápí je ponorka a vliv tohoto rozhodnutí (bydlet spolu) na můj život a mé studium. Mám teď před sebou hodně velkou zkoušku a to, jestli ji zvládnu či nezvládnu, ovlivní můj život. Pokud uspěju, vše půjde dosavadním směrem, pokud však selžu, budu muset začít znovu a jinak. V prvé řadě bych se musela vyrovnat s porážkou a pak najít dost energie na nový a zcela jiný začátek. Najít světlo ve tmě.

A to pro ne-optimistu není snadné (vidět tmu ve světle by mi šlo líp).