Život s další zátěží
Asi jsem mohla tušit, že jednoho dne něco takového do našich životů přijde.. a asi jsem na to byla i trochu připravená díky internetu, stejně to mnou včera ale dost otřáslo... Byli jsme s přítelem v nemocnici, původně jen na nějaké vyšetření, a po několikahodinových vyšetřeních a čekáních mi mezi dveřmi oznámil, abych mu dala batoh, že tam zůstává. Byla jsem z toho dost špatná. Musela jsem si pak domluvit odvoz od taťky, protože v tom stavu, co jsem byla, by pro mě cesta vlakem byla jen zbytečným utrpením. Chtěla jsem už hlavně být doma, navíc jsem se oblékla "do auta" a ne "na ven", takže mi bylo zima.
Doma jsem se několik hodin zabývala balením věcí a smskováním a navrhováním dalších věcí, co by se v nemocnici mohly hodit. Pak jsem seděla a čekala jako na trní, kdy už se do té nemocnice pojede. Nemocniční prostředí docela blbě snáším, zvlášť pokud tam mám někoho blízkého. Nicméně vidět našeho pacienta mi udělalo líp. Myslela jsem, že třeba bude mít kapačku nebo tak, ale neměl, to mě docela udivilo, ale i potěšilo.
Navštívili jsme ho s jeho rodiči.. Pro představu to vypadalo asi takto: Otec maroda si ze všeho dělal srandu, vše bral až s neuvěřitelným nadhledem (až to bylo protivný), matka maroda ze sebe sypala jedno moudro za druhým, co kde četla na internetu nebo si spíš MYSLÍ, že to tak je... a do třetice já - reálná osoba tady a teď.
Dnes tam jedu zas, abych svého maroda podpořila a trošku ho rozptýlila. Fyzicky už je na tom o moc líp, ale ta psychická stránka, kterou jeho blízcí nechtějí vidět, tak ta je na tom hůř. Ale nesouvisí to jen s tou nemocnicí, protože psychicky na tom byl hůř i doma a trvalo to nějakou dobu.
Už se moc těším, až mi mého maroda vrátí domů. Prý pokud vše půjde, jak má, tak mi ho vrátí zítra...Snad ho dnes vše dobře naučí a vše mu vysvětlí, protože já to s tím inzulinem moc nechápu a taky doufám, že dostane velké poučení o tom, co smí jíst, v jakém množství, jak často atd. atd., protože mi to teď jako pečující osobě, dělá největší starosti, abych mu nějak neuškodila a nemusel se do té nemocnice zase vrátit.
Pořád se mi vybavuje, jak jsem ho včera utěšovala, když jsme jeli do nemocnice, že třeba nebude tak zle, protože jsou lidi, kteří se úpravou životního stylu a zhubnutím cukrovky i zbavili... to jsem ale nevěděla, že má 1. typ, který je na celý život.
Jsem zvědavá, co jednou vyroste z našich dětí, pokud si je nakonec vůbec pořídíme, už teď mají dost velkou genetickou zátěž z obou našich rodin a bůhví, co nás ještě potká. Velké ach jo.